Libuše Moníková - Fasáda [M.N.O.P.Q.] (literatura)

31. října 2008 v 10:58 | kunik |  - Recenze a anotace

Próza druhé poloviny 20. stol. je často plná literárních experimentů, je těžko čitelná a zážitek z takových knih může být dosti rozporuplný. Naproti tomu ovšem můžeme rozeznat i skupinu autorů, kteří se snařili udržet tradiční vyprávěcí styl a strukturu románu. To druhé platí o Fasádě od Libuše Moníkové. Přestože i tato česká autorka, která prožila značnou část svého tvůrčího života v Německu, umí psát relativně experimentální díla (např. Pavana za mrtvou infantku), tento román by se dal označit spíše za klasický (a to i navzdory lehce fantaskním motivům v druhé části knihy). Tato klasičost ale rozhodně není na škodu.




Fasáda je dílo postavené na textu, který dokáže čtenáře opravdu vtáhnout. Minimálně českému čtenáři svým neformálním vyprávěním a českými reáliemi může přijít děj velice blízký. První část příběhu je o českých sochařích a malířích, kteří rekonstruují zámek Frýdlant-Litomyšl, a o dalších zaměstnancích zámku, ale i o jejich známých z města. Na této sestavě běžných a v jistém smyslu náhodných postav se rozvíjí lidské příběhy Čechů žijících své životy na konci 70.let v ČSSR, tedy v období normalizace. Denní nesnáze praktického charakteru, jako třeba nedostatek materiálu na další renovace, řeší postavy humorem (Čechům, tak vlastním) a od nepřívětivé reality jim pomáhá uniknout umění.
Druhá část knihy pak vypovídá jen o pár postavách z prvního části, které se snaží dostat do Japonska (na Kyoto), kde má jeden ze sochařů zakázku. Uvíznou však na Sibiři a jsou nuceni se potýkat s každodenní realitou SSSR na sklonku 70. let. Do obou částí příběhu jsou prolnuty osudy československých legionářů, kteří operovali v Rusku před a po Říjnové socialistické revoluci. Speciální pozornost je pak věnována Jaroslavu Haškovi, který v legiích působil a psal, a později se stal i členem Rudé armády. Román tak má vlastně i edukativní rovinu, která byla tak oblíbená právě literárními klasiky v 19. století.

Na pozadí příběhu však Moníková píše hlavně o životě člověka v dobách a na místech, které jsou dobré pro všechno jiné než pro normální život. Je to román o Češích, jejich mentalitě, jejich historii, jejich místu v historii světové, o českých přesazích, ale i o českém uzavírání se do sebe. I když psán německy, je to román český a román opravdu dobrý. U některých vět a myšlenek jsem někdy nevěřícně zůstal hledět a přečetl jsem si je třeba ještě desetkrát, protože někdy jejich výstižnost a v jistém smyslu i tvrdost byla až neskutečná.

Román je vystavěn jako dvouvrstevnaté vyprávění. První rovina popisuje osudy hrdinů knihy a skrze ně situaci v místě a čase, kde se nacházejí. Druhá rovina je dialog se socio-kulturním prostředím, které je obklopuje. Vzhledem k hloubce některých zmíněných témat je až s podivem, jak je tato kniha neuvěřitelně čtivá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama