Jsme vážně takoví ateisté?

14. dubna 2009 v 20:03 | kunik |  - Starší nebo ne pro blog tvořené věci
V našem státě není mnoho lidí, kteří by se otevřeně hlásili k nějaké církvi, což nám přináší nálepku ateistického národa. Kořeny tohoto proklamovaného ateismu jsou historické. Nehlásit se k žádné církvi a nebo nebýt jejím aktivním členem je v českých zemích určitou módou již několik desetiletí. Je to ale opravdu nevíra v boha nebo nějaká božstva, co nám tuto nálepku přináší?



Náboženství bývá v mnoha jiných státech součástí určité národní a historické identity, pro mnohé lidi nejsou tedy náboženské svátky, ceremoniály a přikázání, ale i samotná příslušnost k církvi, ničím jiným než určitou tradicí. Tento přístup můžeme najít i u nás. I my, "ateistický národ", slavíme Vánoce i Velikonoce navzdory jejich náboženskému původu, protože je chápeme jako tradiční součást naší kultury. Stejně tak má spousta párů svatbu v kostele, není ani tak neobvyklé dát své děti pokřtít. To vše nám přijde více méně přirozené a tradiční, ale s příslušností k církvi to tak není.

Ve vývoji našeho státu hrály církve po dlouhou dobu velmi výraznou roli. Tato role byla ovšem často dost rozporuplná. První problém ohledně církví v našem státě můžeme najít už v ranném středověku, kdy naši předkové nejdřív přijali z rukou Cyrila a Metoděje východní křesťanství (dnešní pravoslaví), načež toto východní křesťanství velmi rychle pod vlivem Francké říše odvrhli a nahradili je křesťanstvím západním (dnešním katolickým). Mnohem známější jsou pak české spory ohledně církve z období husitství, které vedly k rozštěpení českých křesťanů na husity (později pak i na různé jiné protestanty) a katolíky. Tato rozštěpenost vedla k mnoha náboženským a mocenským sporům a svým způsobem vygradovala ve vzpouru českých stavů a bitvu na Bílé hoře. Poté následovalo (až na světlé výjimky) období náboženské nesvobody, ve kterém byla v té době dominantní a jediná povolená katolická církev využívána jako prostředek k represím a porobení obyvatelstva. Ve všech těchto obdobích tedy vystupovala katolická církev jako určitý symbol útlaku a s určitou nadsázkou se dá říct, že vlastně pokaždé stála na "špatné" straně (alespoň z českého pohledu). A tak navzdory tomu, že se ke katolické církvi hlásila většina obyvatel, nebyl vztah k ní nikterak vřelý.

Ani ve 20. století si církve na našem území moc nepomohly. Protestantské církve byly rozštěpené na nespočet směrů, katolická církev zase byla kvůli dřívějším obdobím a kvůli majetku terčem kritiky a to ze všech směrů a za všech režimů (tedy i za první republiky, za nacistické okupace a samozřejmě také za komunismu). Co se týče jiných, u nás významně zastoupených církví tak stoupenců judaismu u nás po druhé světové válce zbylo opravdu nemnoho. To vše vedlo ke stavu, který můžeme pozorovat dnes, a který je podle mě příčinou českého "ateismu". Není to ani tak nevíra v boha nebo jakoukoli jinou nadpřirozenou sílu, vyšší princip nebo cokoliv jiného metafyzického, ale předně velká nedůvěra Čechů k církvím. Podle mě tedy nebude rozdíl mezi počtem českých věřících a počtem věřících v jiných státech až tak výrazný, ale bude akorát v tom, že v jiných státech se k církvím spousta lidí hlásí formálně navzdory jejich vlažnému vztahu k náboženství a u nás se naopak tzv. bohohledači, tedy ti, kteří věří v existenci něčeho "vyššího", ale nejsou si jisti čeho, raději nehlásí k žádné z církví. Jsme tedy vážně takoví ateisté? A jsou ti ostatní opravdu tak věřící? Odpověď je asi ve hvězdách stejně jako všechno, co se náboženství týká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Polda Polda | E-mail | 19. dubna 2009 v 18:34 | Reagovat

Ale joo, jsme

2 sophia-l sophia-l | Web | 13. června 2011 v 11:40 | Reagovat

Přečetla jsem si několik Tvých článků a moc se mi líbí jak píšeš a jak přemýšlíš. Já osobně v Boha věřím, ale myslím, že víra v Boha není daná chozením do kostela, pokáním, zpovědí a podobnými nesmysly. Neuznávám Boha, kterého nám představuje církev a o kterém se píše v Bibli. Protože tam se píše, že Bůh je našim otcem, ale na druhé straně Bible vypisuje Boha, jako někoho krutého a nekompromisního, který po svých dětech žádá nesmyslné oběti a trestá je katastrofami a mnohdy i smrtí. Pro mě je Bůh milostivý otec, který by nikdy neobětoval svého syna pro spásu druhých. Pro mě je Bůh někdo, kdo mě poslouchá, když je mi zle a nemám to komu říct a je to otec, který chrání můj spánek. Nechodím do kostela, přijde mi to nesmyslné a nehlásím se k žádné církvi, ale v Boha věřím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama