Integrace - slabina liberálních demokracií

14. srpna 2009 v 18:20 | kunik |  - Články, úvahy, eseje
Díky populistickým výrokům některých jihomoravských lidovců, kteří protestovali proti stavbě druhé mešity v Brně, a díky včerejšímu výroku Jiřího Paroubka se u nás konečně otevřela veřejná debata na téma integrace cizinců do naší společnosti.


Toto téma je ve státech na západ od nás evergreenem už několik desetiletí. Mezitím, co do států v západní Evropě přicházely v druhé polovině 20. století imigrační vlny, u nás se ve stejném období vybudovala (mimo jiné i díky Benešovým dekretům) téměř homogenní společnost. Ani naše otevření světu po Sametové revoluci mnohé nezměnilo, protože jsme minimálně po dobu 90. letech nebyli pro imigranty zemí výrazně lákavou. To se ovšem s hospodářských růstem změnilo a ČR je již několik let zemí, do které imigranti naopak proudí. I proto je možná nejvyšší čas na tuto veřejnou diskuzi, vyčkávání a neřešení imigrační politiky by nás mohlo dostat do podobných problémů s menšinami, jaké má dnes Francie nebo Německo.

Zásadním problémem, kolem kterého se všechny tyto debaty o integraci točí, je nalezení hranice tolerance a otevřenosti k jiným kulturám. Na jednu stranu zaručujeme svobodu a stejná práva všem občanům bez rozdílu vyznání a rasy, na druhou stranu ovšem kolikrát neříkáme, že všichni mají i stejné povinnosti bez rozdílu vyznání a rasy.

Jenže nemusí to být vždy jen problém menšin, které by se nechtěly začlenit. Problémem mnohých Evropanů je více či méně zakořeněný rasismus a xenofobie. Chceme sice, aby se imigranti zařadili do společnosti, aby ctili naše zákony, aby mluvili naší řečí, aby pracovali a platili daně, ale na druhou stranu např. černoch mluvící česky, dodržující zákony, pracující a platící daně je jen pro málokoho Čechem ("Češi přece nejsou černí." řekne si v duchu mnohý český občan). Nemusíme proti němu nic osobně mít, nemusíme se na něho dívat skrz prsty, klidně to může být náš soused, ale furt je to jen černoch žijící v Česku - ne Čech. Tento rasistický pohled na národnost je jedním ze zásadních problémů integrace jiných ras v Evropě - chceme po nich sice integraci do našeho systému, ale mezi sebe je zařadit nechceme. Dokud se nesmíříme s tím, že rasa neurčuje národnost, a že Češi (Španělé, Němci, Francouzi, Slováci, Ukrajinci...) prostě mohou být i jiné rasy než europoidní, nikdy nebudeme schopni tyto imigranty (ale kolikrát už jen potomky imigrantů, tedy lidi narozené v Evropě) plně integrovat.

Rasa ovšem není všechno, v poslední době je možná ještě výraznějším problémem odlišnost náboženská. Rádi o sobě tvrdíme, že jsme země ateistická (ostatně ani jinde v Evropě to s tím náboženstvím není tak žhavé), ale ať chceme nebo nechceme, celý náš politický, právní a ekonomický systém a stejně tak i kultura vycházejí z křesťansko-židovské tradice. Můžeme se sice tvářit, že pro nás náboženství nic neznamená, a že jsme bez vyznání, ale i přesto žijeme v křesťanské společnosti (stačí se jen podívat na státní svátky, jen málokterý nemá náboženský podtext). Ale na tom ostatně není nic špatného. Křesťanství je postaveno na základě humanismu, který je dobrým předpokladem pro vznik liberálních demokracií, křesťanství je náboženství, které zrušilo zásadu "oko za oko, zub za zub", čímž umožnilo rozvoj moderního soudnictví, judaismus a jeho pohled na hospodaření pak v mnohém pomohl uspořádat náš ekonomický systém atd. A zde se dostáváme k jádru problému - žijeme sice v křesťanském (potažmo křesťansko-židovském) prostředí, ale neuvědomujeme si to. To nám pak znemožňuje hledat způsoby, jak udržet i multikulturní společnost v dnešním rámci tzv. evropské civilizace.

Je známo, že islám, ale i hinduismus a budhismus tradičně používají jiný způsob soudnictví, jiný právní systém, ale v mnohém i jiný ekonomický systém, mají jiný pohled na některé etické a morální otázky atd. Civilizace těchto kultur jsou prostě postaveny na jiných základech, možná i to je důvod, proč se právě v těchto státech státní systém v podobě liberální demokracie nikdy výrazněji neuchytil (jako příklad můžeme použít Japonsko, kde až jeho výrazné poevropštění a odvrhnutí mnohých tradičních zvyků a vlastně celého původního společenského zřízení umožnilo rozvoj demokracie). I proto jsem čím dál víc přesvědčen, že problém neefektivnosti integračních programů v celé EU tkví v tom, že se snažíme jen o to, aby lidé z jiných kultur znali naše zákony, ale už se nesnažíme o to, aby je přijali za své. Lépe řečeno nesnažíme se správným způsobem. Svoboda vyznání je nepochybně základním pilířem demokracie, ale naším dlouhodobým cílem by mělo být, aby i jiná než křesťanská náboženství na území EU přijala za své, alespoň základní teze naší civilizace.

O to víc alarmující je, že takovým směrem se myšlenky většiny Evropanů neubírají, ale naopak ekumenické snahy reformních duchovních kolikrát odsuzují nebo se na ně dívají s nepochopením. Pokud totiž nebudeme náboženství (a tím pádem i jejich morální a etické systémy) sbližovat, nikdy se nám nepodaří sblížit různé kultury natolik, aby opravdu byly schopny fungovat v rámci jednoho státu. Proto považuji integraci menšin z jiných kultur za největší slabinu liberálních demokracií. Pod rouškou "svobody", která je uplatňována za každou cenu (tzv. ad absurdum) si totiž sami podřezáváme větev pod vlastní civilizací.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama