Jak těžké asi musí být novinářem

3. prosince 2009 v 17:10 | kunik |  - Osobní poznatky a žvásty
Jednou z výhod blogu je, že když se prostě člověku psát nechce, tak nepíše. To je jeho vskutku neocenitelná vlasnost. Co by za to asi mnozí novináři dali?

Docela pravidelně se zamýšlím nad tím, jak to jednotliví novináři (nebo spíš jednotlivé "druhy" novinářů) můžou vydržet. Není ani problém v tom, že musí psát pravidelně, na to se dá zvyknout, je to prostě určitý druh sebekázně, ale někdy může být problém v tom, co píšou. Minimálně u některých novinářských prací se musí dostavit stereotyp tak rychle, že musí být člověk buď opravdu psychicky rezistentní vůči vnějším vlivům a nebo se musí z takové práce dřív nebo později zbláznit.

Nejhůř jsou na tom podle mě všichni ti, co píšou, do časopisů jako Bravo, Top Dívka apod. Neustále opakovat články na téma: "Tvoje poprvé", "Jak poznáš toho pravého?", "Co kluci zbožňují?" apod. a k tomu neustále psát o těch "new&cool&pretty" teen-celebritách je asi dlouhodobě nesnesitelné, mě to teda zní skoro jako očistec. A to bychom neměli zapomenout, že tyto časopisy mají ještě svůj specifický slovník, který je opravdu nezaměnitelný a který je pro tuto práci nezbytně nutný. Vzít takovou práci po absolvování 5 let na žurnalistice musí představovat ztrátu veškerých luzí...

Velmi podobně na tom jsou pak ti, co píšou do "top dívek" pro dospělé, tedy časopisů Cosmopolitan, Mariane apod. Hloupé jsou stejně jako časopisy pro náctileté, ale aspoň už při psaní článků nemusí autoři používat tak idiotský slovník složený z pokusu o mluvu teenagerů a podivných eufemismů jako "jeho malý kamarád", "motýlci v břiše" atd.

Podobný druh totálního stereotypu a pracovní "zacyklenosti" ovšem může nastat i v seriózních médiích. Mým nejoblíbenějším příkladem tohoto přístupu je Petr Holec, redaktor z Reflexu. Je to politický komentátor., bohužel právě jen a pouze politický komentátor. Na tom by nebylo nic špatného ("práce je to přece jako každá jiná"), ale tím, že píše články pouze o politice už je poněkud pracovně poznamenaný. Je pravdou, že si rád jeho komentáře přečtu a nemůžu ani v nejmenším případě říct, že by psal špatně, ale problém je v tom, že jeho články jsou univerzálně nespokojené nebo teda spíš univerzálně nasr*né. Prostě si většinou stačí přečíst nadpis a kouknout se na úvodní fotku a už víte, kdo to tentokrát schytá. Ještě jsem snad nezažil, že by jediný jeho článek vyšel smířlivě nebo nedej bože pochvalně. Ať už komentuje vládu, opozici, politické naděje i politické seniory, vždycky jsou to nakonec ti samí, neschopní, nepoctiví, hloupí politici, všichni lžou, kradou, podvádějí... Pevně doufám (i pro jeho dobro), že se tato jeho frustrace nepřelévá i do jeho normálního života, jinak by byl jeho život asi opravdu těžký.

Další psychicky náročnou prací musí být přispívání do kulturních periodik. Nevěřili byste, kolik papíru se dá potisknout stýskáním si na pernamentní "krizi" kultury. A je úplně jedno jestli už se mluví o filmu, hudbě, literatuře, jestli se mluví o české nebo světové scéně, v očích těchto novinářů je krize neustálá a všudypřítomná. A teď se k tomu ještě přidružila krize ekonomická, takže tito lidé mají článkové žně - teď nám totiž kromě invence chybí i peníze.

O nějakém zásadním literárním vypětí se nedá mluvit ani u sportovních novinářů. Možná je to má osobní neoblíbenost sportu, ale mám dojem, že neustále vytvářet analýzy, zda-li vyhraje Arsenal nebo Real Madrid na základě toho, jaký den měl naposledy první útočník zleva a jaká je bilance společných zápasů za posledních 50. let, nemůže taky nikoho bavit zrovna dlouho.

A tak bych to snad jen zakončil nějakým tím "hezkým, českým" klišé a to, že už i naši předkové věděli, že všeho moc škodí...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama